ZUBNÍ KÁMEN
Zapáchající dech, zubní kámen, zánět dásní – to je strašák, pronásledující snad každého majitele psa i kočky.
Vyřešit problémy s tvorbou zubního plaku, který postupně přechází v zubní kámen a vede k odtlačování dásní u zubních krčků, se snaží veterinární medicína spolu s chovateli již celá desetiletí. Jde o problém hygienický, medicinský a vždy estetický.
Zubní plak je vzhledem ke složení trávicích šťáv připravených na zpracování převážně nijak upravené přírodní stravy ideálním prostředím pro růst bakterií. Postupně se mění v zubní kámen a devastuje celý chrup. V mezerách po odtlačených dásních zůstávají zbytky potravy, které podléhají rozkladu.
Nedopusťme tedy tvorbu zubního kamene! Zažili jsme již jeho odstraňování od mechanického k ultrazvuku, vyzkoušeli zubní pasty, prášky a kartáčky. Nyní se však díky výsledkům moderních výzkumů vracíme k tomu nejstaršímu a nejpřirozenějšímu principu: zabránit vzniku zubního plaku a následně zubního kamene už v nejčasnější možné fázi: během samotného krmení zvířete.
Péče o chrup psa nebo kočky je starostí majitele a v případě, že již bylo něco zanedbáno, není třeba rezignovat. Speciální krmiva sama o sobě nemohou odstranit zubní kámen z postiženého chrupu, po vyčištění zubů mechanickou cestou nebo ultrazvukem však zamezí jeho další tvorbě. Zvláště výhodná jsou tato krmiva pro zvířata u nichž je jiný způsob čištění nemožný (kočky, stará zvířata…) Pro majitele je potěšující, že zmíněná speciální krmiva zároveň splňují všechna nejvyšší kritéria a požadavky na výživu zvířete, takže je možné jejich běžné používání.
DOPORUČUJEME:
Hill´s (Oral Care – řada)
Eukanuba (s Dental Care systémem)
Royal Canine
Jak se u psů a u koček tvoří zubní plak, zubní kámen a zánět dásní?
Na zubech se přirozeně vyskytuje neviditelný film, složený z proteinů (bílkovin) obsažených ve slinách. Tento povlak usnadňuje hromadění plaku, který je složen z proteinů, bakterií a buněčného detritu. Postupně dochází k mineralizaci plaku a stává se zněj zubní kámen. Formování kamene spolu se zdrsněním zubního povrchu přispívá k dalšímu hromadění plaku. Bakteriální toxiny a iritace způsobená kamenem vedou ke vzniku gingivitis – k počátku periodontálního onemocnění.
Co je příčinou zápachu z dutiny ústní?
Zápach z dutiny ústní může mít mnoho příčin v narušeném zdravotním stavu (např.onemocnění ledvin, GIT…), ale hlavní příčinou bývá akumulace zubního plaku. Bakterie v zubním plaku způsobují uvolňování intenzivně páchnoucích sirnatých sloučenin. Redukcí plaku je následně snížena i intenzita zápachu.
Proč větší granule čistí zuby účinněji?
Větší granule zvětšuje plochu kontaktu zubu s vlákninou uvnitř granule, zvířata déle granuli žvýkají a tím se prodlužuje doba čistícího účinku speciálně uspořádané vlákniny.
Jsou dentální produkty vhodné pro dlouhodobé podávání?
Ano, pro lepší účinnost se jejich dlouhodobé podávání doporučuje.
Jaký je zdroj vlákniny v dentálních produktech?
Jako ve většině kvalitních produktů je hlavním zdrojem celulóza. Jedná se o purifikovanou celulózu, která se vyskytuje v mnoha potravinách. Speciálně uspořádaná vlákna v tomto zdroji zajišťují hlavní čistící efekt dentálních produktů.
Mohou se dentální produkty před podáváním zvlhčovat?
Zvlhčování dentálních produktů se nedoporučuje, protože přídavek vody mění strukturu granulí a tím snižuje jejich čistící efekt.
DYSPLAZIE
Dysplazie kyčelních kloubů u psa je vývojové onemocnění, které se projevuje abnormálním utvářením kyčelní jamky a hlavice stehenní kosti. Kloubní plochy kyčelní jamky a hlavice stehenní kosti se v dysplastickém kloubu navzájem neshodují svým tvarem (hovoříme o inkongruitě kloubních ploch) a tím je kloub nestabilní. U zdravého kyčelního kloubu zapadá hlavice stehenní kosti velmi pevně do kloubní jamky. Při dysplazii je kloubní spojení volnější. Jinými slovy je volnější upevnění hlavice stehenní kosti v kloubní jamce. Takovýto kloub označujeme jako laxní. Pokud je kloub volný, dochází při pohybu psa k traumatizaci kloubní chrupavky, přetížení kloubního pouzdra a vazů a to vede v pozdějším stádiu ke vzniku degenerativních změn v kloubu. DKK postihuje nejčastěji velká a obří plemena psů, může se však vyskytovat v podstatě u kteréhokoliv plemene. DKK není vrozené onemocnění, ale vrozená je predispozice k němu. Výsledný obraz DKK je dán souhrou genetického vybavení jedince (stavba kloubních struktur, velikost svalové hmoty) a faktorů vnějšího prostředí (rychlost růstu, způsob výživy, každodenní zátěž).
O tom, že dysplazie kyčelních kloubů je dědičná, nikdo nepochybuje. Diskutuje se však o tom, jak velký podíl na rozvoji dysplazie má genetický základ jedince a jak velký podíl má vnější prostředí, zejména výživa a fyzická zátěž organismu. Důsledná selekce všech postižených jedinců splnila dle mnohaletých zkušeností (Klub chovatelů českých fousků zavedl kontrolu dysplazie v roce 1975 a důslednou selekci postižených jedinců. V roce 1975 byl výskyt pozitivních jedinců 26,3 % a v roce 1999 pouhé 2,7 %!!!). svůj účel v plném rozsahu stanovených předpokladů. Avšak klub, který ponechává postižené jedince dále v reprodukci a omezuje pouze jejich vzajemné páření, bude rentgenováním kyčelních kloubů zatěžovat chovatele ještě dalších několik desítek let a stále budou reprodukováni defektní jedinci. Záleží tedy pouze na svědomí tzv. chovatelů na jaké feně budou chovat a jakého partnera jí vyberou.
Dysplazie kyčelního kloubu – Sylvia M. Linnmannová
Dysplazie kyčelního kloubu – označovaná také krátce jako DKK – byla u psa poprvé popsána ve 30. letech a i dnes představuje nejčastější onemocnění pohybového aparátu psovitých šelem. Následující materiál má proto poskytnout Krátký přehled o současném stavu znalostí o tomto onemocnění, poskytnout jeho definici, uvést rozšíření, příčiny, vznik, posuzování, léčbu a chovatelská opatření vedoucí ke snížení jeho výskytu. Podrobnější informace jsou uvedeny v knize stejného názvu
Funkce kyčelního kloubu
Kyčelní kloub tvoří ohnisko přenosu síly z pánevních končetin na tělo psa, a proto má pro pohyb psa elementární význam.Tvoří ho takzvaný kulový kloub, jehož normální funkce závisí na dobrém vzájemném působení hlavy stehenní kosti (hlava femuru) a kloubní jamky (acetabuIum). Rozhodující je normální vývoj kyčelního kloubu od narození až po ukončení růstu kostry. Při narození psa neexistuje případ nedokonalého nebo vadného vývoje kyčelního kloubu (dysplazie), ale tento problém se vyvíjí až během růstu psa. Vlohy pro tuto poruchu vývoje kloubu však jsou vrozené.
U dysplazie kyčelního kloubu navzájem neodpovídá tvar kloubní hlavice a kloubní jamky, respektive hlava je v jamce usazena jen volně. Následkem toho je narušena harmonie pohybu kloubu, takže v kloubu dochází k nadměrnému opotřebení, jež se projevuje vznikem artrózy. Následkem bývají silné bolesti a poruchy funkce kloubu. Většinou bývají postiženy oba kyčelní klouby. Chybný vývoj kloubů se může vyskytovat v různých stupních, přičemž přechody mezi jednotlivými stupni dysplazie kyčelního kloubu jsou plynulé počínaje zdravým normálním kloubem až po nejtěžší podobu chorobných změn, vykloubení kloubu.
Rozšíření
Rozšíření dysplazie kyčelního kloubu se u jednotlivých plemen velmi podstatně Liší. Například podle jednoho ze švýcarských výzkumů se DKK vyskytuje zhruba v 7 procentech u plemene sibiřský hasky a v 69 procentech u plemene gordonsetr. Zveřejňovanou četnost výskytu dysplazie kyčelního kloubu je však třeba brát s rezervou mimo jiné proto, že o velmi podstatném podílu zvířat nejsou k dispozici žádné údaje. Příčinou bývá to, že rentgenove snímky s na první pohled patrnou dysplazií kyčelního kloubu se většinou ani nezasílají k centrálnímu vyhodnocení, takže skutečná četnost výskytu DKK bude u jednotlivých plemen ještě podstatně vyšší, než vykazuje statistika.
Dysplazie kyčelního kloubu nepostihuje jen velká a těžká plemena, jak se často mylně předpokládá, ale vyskytuje se v podstatné míře i u středně velkých a malých plemen. U velkých respektive těžkých plemen se však následky dysplazie kyčelního kloubu projevují dříve než u malých plemen, a proto zůstává u malých plemen často nepovšimnuta. Obecně poměrně málo bývají dysplazií kyčelního kloubu postižena plemena chrtů, naproti tomu kříženci -i přes obecně panující názor o jejich pevnějším zdraví – poměrně často trpí tímto onemocněním. Rozdíl v četnosti výskytu tohoto onemocnění mezi fenami a psy až dosud žádná studie věrohodně nedoložila
Těžce dysplatické kyčelní klouby na rentgenovém
snímku. Tvar kloubní hlavice není kulatý a
plochá kloubní jamka ho jen špatně zakrývá.
Příčina
Dnes se pokládá za jisté, že u dysplazie kyčelního kloubu jde o dědičně podmíněný znak, na jehož stupni se podílí celá řada genů. Proto se hovoří o polygenní dědičnosti. Tento druh dědičnosti připouští také vliv prostředí na stupeň postižení – pro-středí může vznik a stupeň dysplazie kyčelního kloubu ovlivnit kladně i záporně. Proto je dysplazie kyčelního kloubu psů vývojovou vadou kyčelního kloubu spočívající na dědičném základě, avšak do jisté míry ovlivněnou faktory prostředí..
Z celé řady faktorů, jež bývají uvedeny a probírány v Iiteratuře a které mohou být příčinou dysplazie kyčelního kloubu, nebo na ni mohou mít vliv, se budeme věnovat v rámci tohoto článku pouze nejdůležitějším vlivům – krmení a pohybu.. Pokud jde o krmení, mezi odborníky panuje obecná shoda v tom, že nadměrný přísun energie a s tím spojený rychlý růst u psů s příslušným dědičným založením podporu-je rozvoj dysplazie kyčelního kloubu. Určitý význam se však připisuje také složení potravy. Příliš nízké – však také nadměrné – dávky minerálů (například vápníku) se mohou negativně odrazit na růstu kostry psa, přičemž je třeba dbát také na správný poměr minerálů v potravě – především poměr vápníku a fosforu. Kromě toho se ukázalo, že určitou roli při rozvoji dysplazie kyčelního kloubu hraje i poměr sodíku a draslíku ke chloridu, ale také poměr elektrolytů v potravě rostoucího psa. Z vitaminů mají na vývoj kostry důležitý vliv především vitaminy A a D, jejichž obsah v potravě by se proto neměl v žádném směru podstatně odchylovat od normy.
Jako preventivní opatření proti vývinu dysplazie kyčelního kloubu se proto doporučuje podávat psovi během růstu omezené množství potravy s vyváženým obsahem jednotlivých živin, přičemž komerční kompletní krmiva pro mladé psy by se neměla doplňovat žádnými doplňkovými minerály ani vitaminovými přípravky. To platí mimochodem i u vitaminu C, který si dokáže organismus psa vyrábět samostatně v dostatečné míře.
Pokud jde o pohyb – nadměrný pohyb během růstu u psů s dědičnými vlohami k dysplazii kyčelního kloubu lze považovat za faktor napomáhající vzniku tohoto onemocnění. Podstatně větší vliv na vývoj kyčelního kloubu než jen pouhé množství pohybu však má podle posledních výzkumů především druh povrchu, na kterém se pes pohybuje během prvního roku svého života. Psi by proto měli mít výběh pokud možno na měkkém a pružném povrchu.
Vznik
Nezávisle na tom, jak dysplazie kyčelního kloubu vniká, zda jde (jak se převážně předpokládá) o přílišnou volnost kyčelního kloubu, jež vede k nedostatečnému vývinu kloubní jamky, nebo naopak o nedostatečný vývoj jamky respektive hlavice stehenní kosti, což s sebou nese určitou volnost kloubu, obojí znamená nadměrnou zátěž některých částí kloubu, což má za následek vznik artrózy. S ukončením růstu kostry je také dyspIazie kyčelního kloubu plně vyvinutá; pozdější změny kloubů je třeba připsat artróze, která se zpravidla s rostoucím věkem psa zesiluje. Podrobnější informace související s mírou dysplatických změn a pozdější artrózou najde čtenář v mé knize.
Vyjádřené artrotické změny (označeny šipkami
respektivě body), jaké se vyvinuly
u displatického kloubu následkem nefyziologického
zatížení (podle Quinlana 1975, upraveno)
Příznaky onemocnění
Příznaky onemocnění dysplazií kyčelního kloubu jsou velmi pestré. Často u psů pozorujeme následující symptomy: namáhavé vstávání a potíže při prvních krocích, rychlá únava, nedostatek chuti k pohybu a ke hře a potíže po delší respektive silnější zátěži. Tyto příznaky se mohou vyskytovat u rostoucích psů, ale také u dospělých. U dospělých souvisejí tyto problémy většinou s artrózou vznikající následkem dysplazie kyčelního kloubu. Většinou je to právě artróza, jež má za následek projevy onemocnění, kterých si majitel psa povšimne, přičemž průběh onemocnění závisí v první řadě na závažnosti kloubních změn a na zátěži nemocného kloubu.
poloha psa při rentgenologickém vyšetření
dysplazie kyčelního kloubu v natažené poloze
Posouzení
Protože dysplazií kyčelního kloubu může být postižen také pes, u něhož se navenek žádné potíže neprojevují, příznaky onemocnění DKK navíc bývají velmi pestré a mohou se vyskytovat také u jiných onemocnění,je objektivní posouzení kyčelního kloubu možné jen rentgenologickým vyšetřením. Aby bylo zaručeno jednotné posouzení rentgenových snímků, byla zavedena centrální místa pro vyhodnocení DKK, která vyhodnocují rentgenové snímky podle jednotných kritérií. Tato centra dbají také na to, aby byly k vyhodnocení předkládány jedině snímky s korektní standardní polohou a pořízené optimálním rentgenologickým vybavením, protože jinak by mohlo docházet k jejich nesprávnému vyhodnocení.
poloha psa při rentgenologickém vyšetření
dysplazie kyčelního kloubu v pokrčené poloze
Nejobvyklejší respektive předepsaný je rentgenový snímek s nataženými pánevními končetinami psa v hluboké narkóze. V některých případech se vyžaduje také snímek s ohnutými končetinami, což zvyšuje jistotu rentgenové diagnózy. Kromě toho byly vyvinuty i jiné rentgenové techniky, z nichž je třeba zmínit se především o takzvané stresové rentgenové technice, která slouží k určení volnosti kloubů.
K vyhodnocení rentgenových snímků DKK byla zpracována celá řada schémat pro hodnocení dysplazie kyčelního kloubu. V západoevropské oblasti se rentgenové snímky vyhodnocují podle směrnic Vědecké komise Fédération Cynologique Internationale (FCI), výjimkou však je Švýcarsko a Velká Británie, kde byla vyvinuta vlastní bodová schémata pro vyhodnocení DKK.
Posuzuje se kloubní jamka, kloubní hlavice, krček stehenní kosti a vzájemná poloha hlavice v jamce, přičemž pes s výjimkou Velké Británie – bývá hodnocen 5 stupni závažnosti onemocnění počínaje stupněm A (normální kloub) až E (těžká DKK). V USA a ve Švédsku se snímky posuzují podle vlastního schématu vyhodnocení.
Pro oficiální rentgenologické vyhodnocení dysplazie kyčelního kloubu se předpokládá minimální věk psa 1 rok respektive u velkých a těžkých plemen až 1,5 roku. Rentgenologické vyšetření před oficiálně stanoveným minimálním věkem psa, označované často jako předběžný rentgen, je sice možné, ale přesnost takové rané diagnózy závisí mimo jiné na stupni DKK. Definitivní posouzení týkající se stavu DKK však lze provést zásadně až po dokončení růstu kostí. Ruční vyšetřovací techniky k ranému rozpoznání dysplazie kyčelního kloubu, například takzvaný Ortolaniho test, se neprosadily mimo jiné pro značnou subjektivnost výsledků. V budoucnosti však bude možná nástrojem diagnostiky DKK u štěňat ultrazvukové vyšetření
Nádor mléčné žlázy u psů
Nádory mléčné žlázy jsou (kromě kožních novotvarů) nejčastějšími patologickými útvary. U nekastrovaných fen se pak jedná o vůbec nejčastější tumory (u psů se vyskytují vzácně – 0,5 – 1 %).
Nejčastěji bývá postižen 4. a 5. oddíl mléčné žlázy, přičemž z 50 % se jedná o nádory benigní, 50 % tumory maligní (zhoubné).
Nádory mléčné žlázy jsou predisponovány několika podmínkami, resp. faktory:
hormonální funkce vaječníků feny (ovariální hormony progesteron a estrogen),
obezita,
dieta bohatá na tuky v prvním roce života zvířete,
plemenná predispozice: německý ovčák, pudl, jezevčík, kokršpanělé, teriéři.
Jedinou možnou, bohužel mnoha chovateli i veterináři opomíjenou či zavrhovanou prevencí je včasná ovariohysterektomie – kastrace feny. Zde zdůrazňuji nejen slovo včasná, ale i ovariohysterektomie. Spousta veterinárních lékařů totiž kastraci provádí pouze vyjmutím uteru (dělohy) a to je vzhledem k hormonální funkci vaječníků nedostatečné!
Co se týče načasování zákroku, za vše hovoří tato statistika:
kastrace provedená před prvním háráním sníží riziko výskytu neoplastických útvarů mléčné žlázy až na 0,05 %!,
kastrace provedená mezi prvním a druhým háráním je již jen 8 %,
po třetím hárání dokonce 26 %,
kastrace starší feny již výskyt nádorů neovlivní.
Základem pro dobrý výsledek je včasná diagnóza a léčba, přičemž léčbou první volby je okamžité chirurgické odstranění, které rozlišujeme následovně:
nodulektomie = odstranění pouze samotného nádoru – můžeme si dovolit pouze v případě, že se jedná o jeden malý, volný a ohraničený nádor u chovné feny,
mammektomie = odstranění celého oddílu mléčné žlázy – ideální je však odstranění min. tří (tedy ne pouze postiženého, ale i okolního z každé strany), v tom případě se jedná o regionální mastektomii,
nejuspokojivější řešení, ovšem nejnáročnější, představuje radikální (totální) mastektomie, tedy odstranění celé ml. žlázy oboustranně.
Samozřejmostí by mělo být zároveň odstranění inguinálních (tříselných) mízních uzlin a (nebyla-li dosud provedena) ovariohysterektomie. Histologické vyšetření nádoru/ů a mízních uzlin je nedílnou a podstatnou součástí zákroku.
Ke všem nádorům by měl veterinář přistupovat, jako by byly maligní! I při potvrzení benignity však přehnaný optimismus není na místě, neboť zpočátku benigní útvar se při neodstranění může „zvrhnout“ (transformovat) v maligní, může prorůstat do okolních tkání (takový stav již nezřídka nebývá operabilní), může secernovat (plnit se hnisem) a při porušení (i banální škrábnutí) infikovat celý organismus.
Velkou hrozbou je vznik metastáz (při ponechání nádoru nebo při pozdním nebo nedostatečném odstranění, které se primárně tvoří v plicní tkáni, mízních uzlinách, játrech, méně často ve slezině, ledvinách, kostech a centrální nervové soustavě (do 10 %) – nutné provést RTG plic a USG břišní dutiny (sono) a to nejen při klinickém vyšetření, ale i kontrolně po operaci (s časovým odstupem 1/2 – 1 rok). Bohužel někteří veterinární lékaři přesvědčí majitele o tom, že u jejich např. 9leté feny je operace riskantní a že „jí výrazně neprodlouží život, vždyť je teď v pohodě, netrpí, to už dožije…“. Dnešní moderní ošetřovny užívají inhalační anestézii, monitoring EKG a ostatních životních funkcí a tak ani 10 a víceleté feny nemusí být „zbytečně utraceny“ aniž by „dostaly šanci“…
Co se týče rizika, to představuje i anestézie např. při odstranění zubního kamene nebo operace kýly apod. (Přičemž veterinář navíc nejčastěji užívá běžné injekční anestézie Narkomon + Rometar).
Máme-li mluvit o prognóze, mezi nepříznivé faktory patří:
plemenná predispozice (německý ovčák…),
nádor větší než 3 cm,
fixace ke kůži / břišní dutině,
ulcerace,
metastázy na mízních uzlinách a orgánech.
Přežívání jedinců splňujících tyto faktory závisí na zdravotním stavu a kondici zvířete.
Samozřejmě také na stavu nádoru a věku – okolo 6 – 24 měsíců (stále hovoříme o případu, kdy byl nádor odstraněn, pokud ne, nemá smysl mluvit o dlouhodobé prognóze!). V porovnání s faktem, že v příp. poranění většího nádoru a následné sepse, můžeme o fenu přijít během několika dní, vždy se vyplatí nečekat a při zjištění novotvaru ihned operovat!
V souvislosti s dohady o nutnosti nechat fenu alespoň jednou za život odchovat štěňata (což je nesmysl!) – ať fena rodí jednou za život nebo dvakrát ročně celý život – nemá to žádný vliv na výskyt tumorů na mléčné žláze!
Závěrem apeluji na všechny majitele fen, které nebudou zapojeny do reprodukčního cyklu (kříženci, feny bez PP, nechovné feny…) – nechte svou fenu včas kastrovat! Jinak berte na vědomí, že je více než 50 % pravděpodobnost, že fena bude postižena nádorem mléčné žlázy!
Děkuji touto cestou MVDr. Lorenzové a celému lékařskému a ošetřovatelskému týmu VFU Brno – Fakulty vet. lék. – oddělení chirurgie Kliniky chorob malých zvířat, za trpělivost při konzultacích a za následné provedení radikální mastektomie u naší 10,5 -leté feny aljašského malamuta Daisy a tím za to, že se naše fenka ještě může radovat ze života a my z její přítomnosti.
Článek jsem zpracovala podle přenášky dr. Benáka a po konzultaci s dr. Lorenzovou.
text : Erika Doležalová
Vnitřní parazité
Běžně známé jsou škrkavky a tasemnice, ale tím rozhodně nekončí výčet vnitřních parazitů psa. Jejich výskyt způsobuje zažívací problémy, zaostávání v růstu, zhoršení kvality srsti, případně poruchy nervového systému. Malá štěňata mohou na invazi vnitřních parazitů zemřít. Chtěla bych se zaměřit na informace, které v povědomí populace běžně nejsou.
Škrkavky – pes spolkne vajíčko, ve střevě se z něho uvolní larvička. Larvička se může do těla dostat i přes placentární bariéru nebo mlezivem, takže štěně je nakažené ihned po narození. Larvička pokračuje ve svém vývoji ve střevě, navrtá střevní stěnu a krevním oběhem se dostává do jater a dále do plic. Poté migruje dýchacími cestami do dutiny ústní. Z dutiny ústní se dostane znovu do střeva nebo na srst nebo na jiného člena rodiny. Ve střevě dozraje v dospělce a množí se. Vajíčka odcházejí trusem a dostávají se do vnějšího prostředí… Larva u nespecifického hostitele (člověka apod.) migruje krevním oběhem a usadí se v některém orgánu. Játrech, svalu, oku…, kde ji obranné mechanismy hostitele opouzdří a vytvoří tkáňovou cystu. Cysty způsobují hostiteli nespecifické problémy a obtížně se diagnostikují.
Aktivní koloběh škrkavek v těle psa probíhá 6 – 10 měsíců, po této době se vytvoří tkáňové cysty, které u psů – samců zůstávají v klidu a u fen se aktivují v době hárání a březosti, uvolní se z pouzdra a krevním oběhem se roznášejí po těle i do plodů. (pozn. u koček je tento koloběh celoživotně!).
Doporučuji odčervovat štěňata od 10 dnů po narození každých 14 dní, odborníci nyní doporučí bezpodmínečně odčervit mezi 10-14 dnem, čímž se údajně zabrání dozrání larviček v dospělce. Od 3 měsíců 1x měsíčně do 10 měsíců a dále 2×-4× ročně. Březí fenu odčervuji 2× a po porodu 1× měsíčně několikrát.
Tasemnicí se pes nakazí pozřením mezihostitele. Hlavními mezihostiteli psích tasemnic jsou blechy a malí hlodavci. Zablešený pes běžně pozře blechy a z boubele uvnitř blechy se trávícími enzymy uvolní tasemnice, která žije ve střevě psa několik měsíců. Až dospěje, uvolňuje poslední články plné vajíček. Tyto články můžete vidět v trusu nebo uschlé na srsti psa kolem konečníku. Vajíčka se z článku uvolní do vnějšího prostředí, kde se stanou potravou blech anebo je s trávou pozře králík nebo myška…
Důležité je si uvědomit, že pokud už v trusu vidíme parazity, je stav ve střevě katastrofální. Tasemnici trvá několik měsíců, než uvolní článek…, (škrkavka dobrovolně svého hostitele neopustí, neboť zevní prostředí je pro ni smrtelné).
Informace majitele, že pes žádné parazity nemá, neboť on kontroluje trus, jsou mylné. Pouze koprologické vyšetření (vyšetření trusu ve speciálních roztocích a pod mikroskopem) může být směrodatné.
Další nebezpeční vnitřní parazité jsou bičíkovci Giardie. Vyskytují se v prostředí, pokrývají střevní stěnu psů, lidí, koček a mohou být vzájemně přenosné. Většinou způsobují nevolnost až zvracení, průjem, plynatost, slabost s různě rozvinutými a kombinovatelnými příznaky. Horší situace je u štěňat, neboť u nich každý průjem a nechutenství může mít závažné následky s možností uchycení jiných patogenů na poškozeném střevě a následný úhyn. Léčba spočívá v opakovaném třídenním podání některých antiparazitik.
Ještě závažnějším problémem, zejména pro štěňata, jsou isospory, druh kokcidií, které také parazitují ve střevě a prokážou se pouze mikroskopicky. Způsobují nejčastěji vodnatý, vystřikující průjem bez změny nálady a celkového zdravotního stavu. Průjem odolává běžné léčbě. Vhodně zvolený přípravek (na bází sulfonamidů) zastaví průjem během jednoho dne, je však nutné ho opakovat několik dní po sobě.
Giardie a isispory způsobují čím dále více problémů při odchovu štěňat a chovatel by měl této problematice věnovat vysokou pozornost.
Několik slov o kryptorchismu
Schopnost reprodukce je jednou z nejdůležitějších oblastí chovu psů a nejen psů a je také oblastí, které by měla být věnována co největší pozornost a ze zjištěného by měly být vyvozeny přísné závěry
Je smutné, že řadu chovatelů zajímají spíše výstavní úspěchy než to, zda fenka dobře či špatně zabřezává, jak početné má vrhy, jak rodí a jak odchovává štěňata. Reprodukce se ale netýká jen fen a stranou zájmu by neměli zůstávat ani psi. V jejich případě se objevuje menší nebo nulová plodnost a v poslední době stoupá počet jedinců s nedostatečně vyvinutým pohlavním pudem. Jsou prostě psi, které žádná háravá fena nezajímá a je smutné, že řada chovatelů v takovém případě hledá řešení v umělém oplodnění – inseminaci. Chovatelské řády FCI i ČMKU k tomuto problému zaujímají jasné stanovisko a říkají, že umělá inseminace nesmí být provedena u jedinců, kteří doposud neprokázali schopnost přirozené reprodukce. Asi je na místě připomenout, že toto ustanovení se týká psů i fen a že je to ustanovení nadmíru moudré.
V případě psů je v oblasti reprodukce nebo spíše reprodukčních orgánů možno určitá opatření najít přímo ve standardech jednotlivých plemen, kde většinou poslední odstavec jasně říká že „pes musí mít dvě normálně vyvinutá a do šourku sestouplá varlata“. Požadavek je to pochopitelný a velmi rozumný, ale může okolo něj být řada problémů. Ty se dají zhruba rozdělit do několika oblastí. Ta první by se dala nazvat oblastí chovatelskou, tedy oblastí, která hledá odpovědi na otázky kde, proč a jak se tato vada v chovu vzala. Zajímavý je samozřejmě problém z pohledu chovatele a nabyvatele štěněte, tedy z pohledu prodávajícího a nakupujícího a určitě je třeba přemýšlet i nad zdravím postiženého psa, protože se právě této oblasti absence varlete velmi dotýká.
Určitě je třeba vysvětlit některé v této souvislosti používané pojmy. Chovatelé běžně hovoří o kryptorchidech. Název je odvozený od řeckého krypto znamenajícího skrytý. V praxi to tedy znamená, že jedno nebo obě varlata jsou skrytá, nejčastěji v dutině břišní, tříselném kanále nebo v podkoží v oblasti před šourkem. Druhý v této oblasti používaný termín – monorchid, má význam trochu odlišný. Mono znamená jedno. Monorchid je tedy pes, který má vyvinuté pouze jedno varle. Pouhým pohledem nebo pohmatem je obtížné rozhodnout, o co se vlastně jedná. Jedno nebo obě varlata nejsou v šourku hmatná a bez odborného, například sonografického vyšetření (a někdy i s ním) je velmi těžké říci, zda jsou varlata skrytá či nevyvinutá. Z hlediska chovatelského není rozhodující, zda se jedná o krypto či monorchida. V obou případech je to závažná odchylka pohlavních orgánů psa, odchylka, která může mít velmi negativní dopad na jeho plodnost a tedy odchylka z hlediska možných potomků velmi nežádoucí.
osmitýdenní štěně, varlata
normálně sestouplá v šourku
Varlata (testis) jsou orgány tvořené mimo jiné semenoplodnými kanálky, v kterých se tvoří spermie. Ty pak putují do nadvarlat, kde dozrávají a pokud dojde k páření, dostávají se prostřednictvím pyje (penisu) do pohlavních orgánů feny. Pokud k páření nedojde, jsou postupně uvolňovány a odcházejí z těla například s močí. Kvalitu spermií ovlivňuje řada faktorů. Patří mezi ně i teplota, při které probíhá jejich vývoj. Ta nesmí být příliš vysoká a proto jsou varlata uložena mimo tělo nebo spíše mimo dutinu břišní psa. Nejsou tam ale od samého začátku jeho života. V době embryonálního vývoje jsou varlata uložena na vnější straně pobřišnice v dutině břišní budoucího psa samce. Jak se pes postupně vyvíjí, varlata cestují, většinou se používá termín sestupují, a zhruba v šesti až sedmi týdnech věku štěněte by měla být v šourku. Věk, v kterém sestup dokončí, se řídí plemenem, zdravotním stavem psa a samozřejmě dochází k různým individuálním odchylkám.
Chovatelé to, zda varlata sestoupila či ne, pozorně sledují. Je ale třeba si uvědomit, že zvláště u malých plemen nemusí být pro laika jednoduché rozhodnout, zda jsou varlata tam, kde mají být, tedy v šourku a pokud tam jsou, určitě není možné na 100 % tvrdit, že tam i zůstanou. Z praxe jsou známy případy, kdy štěně ve věku šesti až sedmi týdnů obě varlata mělo prokazatelně v šourku a s odstupem dvou nebo tří měsíců bylo hmatné varle pouze jedno nebo žádné. Příčiny podobného jevu mohou být různé. Nejčastěji je uváděno, že odpovídajícím způsobem nerostou vazy, které varle drží a to je vlastně zatahováno zpět do oblasti před šourkem nebo, nedojde-li k uzavření tříselného kanálu, i do dutiny břišní. Známy jsou i případy, kdy k podobné poruše dojde následkem úrazu. Z hlediska chovatele i nabyvatele štěněte je to záležitost velmi problematická, protože chovatel je přesvědčen, že prodával plnohodnotné štěně a nový majitel se cítí podveden a velmi často žádá zpět peníze.
Prodej štěněte, obsah prodejní smlouvy a zodpovědnost chovatele za podobné vady by určitě zasloužily právní výklad. Zatím stále platí, že pes je z právního hlediska věc a většinou je uváděno, že chovatel zodpovídá za vadu zjištěnou do určité doby po odběru štěněte, nejčastěji se hovoří o době šesti týdnů. Dá se říci, že k takovému „zpět vtaženému“ varleti se přistupuje podobně, jako k případům, kdy se po výměně chrupu projeví absence zubů nebo nekorektní skus. Rozumný chovatel se snaží problémům předejít, nabyvateli štěněte psa ukáže, že vše je tam, kde má být. Chybu určitě nedělá ten, kdo si nechá veterinářem štěňata prohlédnout a potvrdit jejich zdravotní stav, typ skusu i probíranou oblast.
Z chovatelského hlediska jsou samčí orgány psa velmi důležité. Smutné je pravidlo schválnosti, podle kterého většinou pes, který varlata nemá na svém místě, bývá po exteriérové stránce překrásný. Má-li pes některou z výše uvedených vad, je vyloučen z chovu, ale neznamená to, že je automaticky neplodný a nebo že ztrácí zájem o opačné pohlaví. Pořídí-li si tedy někdo takto postiženého psa s tím, že jej bez nebezpečí potomstva může ponechat s fenou nebo že se nemusí obávat toho, že by pes za háravými fenkami utíkal, mýlí se.
Je známo, že obě uvedené vady (kryptorchismus, monorchismus) jsou dědičné. Například MVDr. Jan Koller uvádí, že jde o záležitost recesivní a polyvalentní, což v praxi znamená, že se uplatňuje více genů, že nepříjemnou vlohu musí získat pes od obou rodičů a že z hlediska genetického je to záležitost velmi složitá. Leckoho asi překvapí, že nositelem čistě samčího problému je i matka fena.
znázornění sestupu varlete
Když se v plemeni objeví kryptorchid, dochází občas ke sporům mezi chovatelem a nabyvatelem štěněte. Problémem se zabývají také chovatelské kluby, protože je zajímá z hlediska vedení chovu. Neméně důležitý ale je dopad, který nesestouplé varle může mít pro samotného psa. Ten kdo má takto postiženého jedince by na to měl, pokud se vyskytnou zdravotní problémy, upozornit ošetřujícího veterináře. Organismus psa je jako jemný hodinový strojek. Každé skřípající kolečko se může projevit. Zvláště to platí v oblasti zvýšené či snížené hladiny různých hormonů a ten, kdo zdravotní problém řeší, by měl vědět, že podobné nebezpečí hrozí. U určitého procenta psů s nesestouplým varletem dochází ve vyšším věku k velmi nepříjemné komplikaci. Varle se začne zvětšovat, působí v dutině břišní jako nežádoucí těleso a ojedinělé nejsou ani případy, kdy se celá záležitost zvrhne v zhoubné bujení. Proto řada veterinářů doporučuje skryté varle operativně vyjmout v době, kdy ještě žádné zdravotní potíže nejsou. Pokud se na to, že varle nesestupuje správným způsobem nebo je zatahováno zpět, přijde včas, je možné se pokusit problém ovlivnit léky, někdo doporučuje i různé masáže. Z hlediska zdraví psa to může být určité řešení. Každý, kdo má podobně ovlivňovaného psa, by se ale měl na celou záležitost dívat z hlediska celého chovu, nikoliv jen z hlediska daného jedince. Měl by prostě být schopen říci: „Můj pes by bez ovlivnění léky nebyl v oblasti reprodukce v pořádku, a proto nemůže být využíván v chovu.“ I v tomto případě, stejně jako v celém chovu psů, nesmírně záleží na osobnosti majitele psa a na jeho seriózním přístupu.
– Vladimíra TICHÁ –